Otázka povinnosti soudního exekutora vyvěsit na své úřední desce dražební vyhlášku podle § 336c odst. 3 o. s. ř. byla řešena například rozsudkem Nejvyššího soudu z 27. listopadu 2001 pod sp. zn. 22 Cdo 862/2000, uveřejněným pod číslem 2/2003 Sb. rozh. obč, usnesením Nejvyššího soudu ze 4. prosince 2014, a sp. zn. 21 Cdo 559/2014, uveřejněným pod číslem 69/2015 Sb. rozh. obč., či usnesením Nejvyššího soudu z 1. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2969/2015, jimiž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že znění daného ustanovení nepřipouští žádné výkladové obtíže.
Pokud dovolatel ve své podstatě napadá toliko proces a výsledek dokazování provedený odvolacím soudem, který uzavřel, že „přesvědčivým důkazem toho, že dražební vyhláška byla s dostatečným předstihem vyvěšena na úřední desce exekutorského úřadu, jsou přihlášky celkem 26 dražitelů podané v rozmezí 23. 1. - 4. 3. 2025“, je přezkum pro dovolací řízení zapovězen (§ 241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.). Z hlediska splnění předpokladů dovolání totiž platí, že prostřednictvím skutkových námitek či kritiky hodnocení důkazů nelze přípustnost dovolání založit (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu z 12. listopadu 2024, sp. zn. 27 Cdo 2405/2024), a proto ani přesvědčení dovolatele o jiném skutkovém stavu věci (tj. že soudní exekutor dražební vyhlášku reálně nevyvěsil) k prosazení řádného dovolacího důvodu a přípustnosti dovolání nevede.